Vladimír Dubeň pro mediální skupinu MAFRA pracuje již od roku 2008. V současnosti má na starosti vedení projektů jobDNES, Automodul, Reality.iDNES.cz a Firmy.iDNES.cz. V soukromí se věnuje krásnému koníčku, o kterém si s námi popovídal.

Odkdy se věnujete tomuto krásnému koníčku?

Divadlu se věnuji prakticky odmalička od základní školy. Začínalo to klasicky recitačními soutěžemi Hviezdoslavov Kubín a v té době ještě Puškinův památník. Tam jsem byl celkem úspěšný. Začínali jsme s dětským divadlem ve škole, dělali jsme různé besídky pro rodiče v rámci kulturních vystoupení v Ružomberku a v okolí. Pak na střední škole se objevila na gymnáziu režisérka z Hubové, divadla s dlouholetou tradicí. Je to známé divadlo, které již oslavilo více než 100 let existence. No a ona se rozhodla začít spolupráci s mládeží. Založili jsme tedy soubor Divadla mladých při Gymnáziu v Ružomberku a tak jsem začal hrát.

Takže vy jste studoval na gymnáziu, nikoli na konzervatoři…

Přesně tak, šel jsem na gympl. Na konci v posledním ročníku gymnázia jsem se dostal na mezinárodní setkání divadelníků v anglickém Stratfordu a tam byli přítomni divadelníci z celé Evropy. Ze Slovenska nás tam bylo jen 10 divadelníků, mladých talentů, kteří jsme byli vybráni ze všech krajů Slovenska. Na vysoké škole to byla víceméně taková náhoda. Já jsem věděl, že tam nějaký divadelní soubor je, ale moc jsem se o něj nezajímal, protože jsem se ještě spíš rozkoukával v prvním ročníku.

A kde jste studoval na vysoké škole?

Na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě. Bydlel jsem kousek od Horského parku a tam působilo Divadlo Horský Park, které vedl jeden ze starších studentů, jenž se ovšem s divadlem chystal skončit a mě si prostě vytipoval. V tu dobu jsem pracoval v internetovém rozhlasovém studiu a jemu se zalíbil můj hlas a nabídl mi, jestli bych po něm to divadlo nechtěl převzít. Já jsem do té doby neměl s režií žádné zkušenosti, takže to pro mě byla velká výzva. Nicméně hrozilo, že pokud tuto nabídku odmítnu, tak se divadlo bude muset zavřít. A tak jsem se rozhodl, že se do toho pustím. Po ukončení studií jsem se pak ve svém rodném městě Ružomberku věnoval 5 let hlavně experimentálnímu divadlu. Byl to možná trochu jiný divadelní žánr, ale dělali jsme představení, která byla inscenována v duchu nějakého tehdejšího trendu.

Zpět do dob studií na vysoké škole…

Abych na to tedy navázal, vedl jsem Divadlo Horský park, které se v mezičase přejmenovalo na Divadlo za Korunu, kde jsem se již zabýval hlavně režií. V tu dobu jsem už hrál málo, protože to byly moje první zkušenosti s režií. Po skončení Vysoké školy ekonomické jsem se vrátil do Ružomberku, kde jsem pracoval 4 roky na Vysoké škole výtvarných umění a zároveň jsem dělal uměleckého šéfa v Městském divadle. Zde jsem se ovšem také věnoval spíše režii a v té době už jsem skoro vůbec nehrál. Sám jsem si většinou dělal dramaturgii i dramatizaci textů a vlastně vše, co bylo potřeba. Poté jsme se s manželkou přestěhovali na Moravu. Nastoupil jsem do regionální televize na pozici šéfa studia a později vedoucího produkce pro televizi CATV Olomouc. Divadlo jsem zhruba na dva roky opustil. A po té jsem začal působit v Praze u největšího producenta muzikálů v Divadle Spirála, kde se produkovaly legendární muzikály jako Jesus Christ Superstar a Evita. V tomto období jsem se také spojil s Divadlem ŠOK ze Šale, což je slovenské divadlo, se kterým spolupracuji už zhruba 16 let. Většinou jim zpracovávám dramaturgii. V loňském roce jsem ale dělal i režii představení Hrad a letos jsem si dokonce zahrál malou roli ve slovenské klasice Ťapákovci. S touto hrou jsme také vystoupili v Činoherním klubu tady v Praze. Kromě toho souběžně spolupracuji s divadlem pro děti a mládež Materinky. Hrají většinou pohádky nebo muzikály pro malé děti a působí na ochotnické scéně již dlouhé roky.

Vypadá to jako budování slibné kariéry v divadelnictví a ne jako něco, co děláte pouze „bokem“, mimo vaši pracovní kariéru. Neuvažoval jste někdy o tom, že byste se tomu věnoval naplno?

Ano, vždycky to šlo ruku v ruce. Moje profesní i amatérská kariéra jsou tímto zájmem propojeny. Můžu říct, že zhruba 3 roky jsem se divadlem živil a bylo to velice příjemné a pěkné období. Bohužel to nebylo k uživení rodiny. A tím myslím jak práci v produkci divadla Spirála, tak i vlastní produkci. Produkoval jsem totiž spolu se svými kolegy ruskou rockovou operu Juno a Avos, která se hrála v pražském Divadle u Hasičů. Byla to určitě velice hezká práce a asi i hodně atraktivní představení, ale finančně to bylo dost náročné. Proto jsem se rozhodl, že se musím živit nějakým normálním občanským zaměstnáním, a tuto svou zálibu posunout na úroveň svého hobby.

Využíváte svůj herecký talent i při kontaktu s klienty?

Stoprocentně ano. Myslím si, že herecká, resp. divadelní příprava je nejlepší přípravou pro obchod. Denně přicházíte do osobního kontaktu s klienty. Dá se říct, že samotná obchodní prezentace je vlastně něco jako samostatné půlhodinové herecké vystoupení. Během něj musí obchodník přesvědčit klienta, že on je ten pravý. Člověk se musí umět správně prodat, správným způsobem prezentovat. Pokud to zvládne, tak je dle mého názoru zajištěno 80 - 90 % úspěchu. A neplatí to pouze pro obchod, ale i pro jiná odvětví, kde dochází ke kontaktu mezi lidmi.

Setkal jste se někdy s někým, kdo byl přirozeným talentem? Že jste si v ten daný okamžik řekl: někdo se učí, aby měl nacvičené určité techniky, a někdo přijde jako amatér a je výborný?

Jistěže ano. Je to prostě tak, že někdo se narodí s talentem od Boha. I když ani to nemusí nutně znamenat, že bude později úspěšný a že se prosadí. Pokud se na talentu nepracuje a nerozvíjí se, tak se velice snadno může stát, že se postupně dovednosti vytratí a umělec upadne v zapomnění. Na druhou stranu, potkal jsem spoustu lidí, kteří neměli žádný zázračný talent, ale pracovali na sobě, nevzdali to a nakonec se prosadili. V závěru se jim to úsilí a investovaný čas vrátily a díky tomu mohou dnes být populární, slavní a obsazovaní.

Jaký žánr se vám režíruje nejlépe?

Já bych to nazval jako takový „přirozený vývoj“. Tím myslím, že jak se člověk vyvíjí, postupně stárne a sbírá zkušenosti, tak vždycky inklinuje k trochu jinému žánru a k jinému typu divadla. I já si tím prošel. Když jsem byl mladý, tak jsme chtěli vše měnit, reformovat a z toho vyplývalo, že jsme tvořili převážně experimentální představení a experimentální divadlo. Potom přišel boom muzikálů a já jsem byl nadšený z muzikálů. Sledovali jsme jen muzikály, tvořili jsme jen muzikály. A to hlavně proto, že to bylo v našich zemích něco nového. A teď jsem v takové fázi, kdy se mi zkrátka líbí i pěkná klasická činohra, ale vždy musí být alespoň něčím ozvláštněné. Ať už tím výtvarným zpracováním, pohybem, hudbou nebo efekty. Prostě musí disponovat všemi nástroji, které divadelní svět má.

Který muzikál se vám režíroval nejlépe?

Nejradši asi vzpomínám na práci na muzikálu Alžbeta Bátoryová. To už je sice strašně dlouho, tuším, že rok 2001, ale i dnes si myslím, že to byl na tu dobu velmi kvalitní muzikál. Bylo to hodně náročné představení. Pracovali jsme na tom dva a půl roku, ale myslím, že ten výsledek byl pak na tom představení vidět.

Jak je to s výběrem herců? Většinou herce vybírá produkce. Má pak režisér konečné slovo ve výběru?

Ano, určitě. Vlastně v závěru je to režisér, který obsazuje herce do svého představení. U nás v Divadle ŠOK se dá říci, že fungujeme na nějaké poloprofesionální bázi, máme dost stálých členů. Za ty roky totiž např. z Materiniek dorostlo do dospělého divadla téměř 20 stálých herců, ze kterých si režisér může vybírat.

Pojďme si nyní popovídat o Divadelním babyloně. Je to tedy divadelní tábor zaměřený především na děti. Mohl byste mi tuto další vaší aktivitu představit? Např. kolikátý ročník se letos uskutečnil, co tam děláte, jak dlouho to trvá, kde to je a podobně?

Divadelní tábor je taková moje další láska. Podílím se na jeho organizaci už 17 let a příští rok bude slavit výročí 20 let. Proto bychom ho chtěli pojmout trochu slavnostněji. Máme v plánu pozvat spoustu lidí, bývalé vedoucí, dále pak děti, které v táboře vyrostly atd. Celkově by to mohlo být takové milé vzpomínkové setkání. Tábor se koná na Slovensku, většinou první dva týdny v červenci. Místo konání se mění. Teď jsme byli dva roky po sobě v Hronci u Brezna. Už jsme ale vystřídali více míst na Slovensku. Tábor začal fungovat v roce 1998 a myšlenku na jeho vznik přinesla paní doktorka Alena Hrančíková. Ta je zároveň i hlavní vedoucí tábora. Byl to tehdy fenomén a přetrval dodnes. Máme stále větší zájem dětí, než můžeme přijmout. Přičemž na jeden tábor jede přibližně 120 dětí. Dále se tábora účastní okolo 25 - 26 vedoucích, kteří se dělí na umělecké a organizační. Ti umělečtí tvoří s dětmi představení, různé dílny a další činnosti v dopoledních hodinách a ti organizační vedoucí se starají o program po obědě a večerní zábavu. Celý tábor končí v sobotu závěrečným představením pro rodiče, které je vždy na nějaké téma. Letos to například byla „Alenka v říši divů“. V minulých ročnících jsme zpracovávali různá témata jako Guliverove cesty, Pipi dlouhou punčocha nebo Pohádky bratří Grimů. Příští rok nás čeká velká výzva, jako téma závěrečného představení bychom chtěli Malého prince.

Tak to je určitě velká výzva. Řekla bych, že tohoto tématu se bojí všichni. Co všechno děti na táboře dělají? Předpokládám, že ne všech 120 dětí se věnuje jen herectví.

V podstatě všechny děti dělají všechno. Jsou tam děti od 5 let až do 16 let, které jsou rozdělené podle věkových kategorií do dílen. Ty jsou vedeny vždy jedním uměleckým vedoucím. My si vždy před začátkem tábora uspořádáme nějaké soustředění, kde si sedneme a zvolíme si téma závěrečného představení. V čele je vždy hlavní umělecký šéf, kterého jsem střídavě několik let dělal i já. Ten připravuje niť hlavního příběhu. Pak se celé představení rozdělí na části a každá dílna zpracuje určitou část. Předposlední den umělecký šéf nahodí celé představení na jeviště s hudbou i s kostýmy. Rodiče pak vidí ucelené představení, trvající hodinu až hodinu a půl, ve kterém vždy vystupují všechny děti. Přijíždějí k nám děti z Bratislavy nebo třeba z Košic. Sídlištní děti, které jsou zvyklé pouze sedět u počítače, neumějí moc dobře mluvit a komunikovat a nejsou zvyklé číst. Po 14 dnech na táboře se to ovšem změní a udělají obrovský pokrok. Rodiče často bývají překvapeni, že se z introvertů stávají extroverti a jsou schopni komunikovat i s jinými dětmi.

Jsou nějaké děti, které se každoročně vrací k vám na tábor?

Určitě ano. Většina dětí nám v táboře vyrostla od svých 5 let. Dneska pracují jako umělečtí či organizační vedoucí. Typickým příkladem je Viktor Vincze mladší (moderátor TV novin, TV Markíza, pozn. redakce), který na tábor začal jezdit od svých 5 let a dneska tam už působí pátým nebo šestým rokem na postu uměleckého vedoucího. Někteří pak říkají, že jsme jim zkazili život. Ne každý se dostane do divadla jako interní zaměstnanec a ne každý, kdo se rozhodne jít na uměleckou dráhu, dostává pak příležitosti. Je to těžký boj o přežití, protože tento trh je poměrně malý, takže potom na nás někteří asi nadávají. Ale na druhou stranu, když se občas objeví někdo, o kom víme, že uspěl, tak je to vždy příjemný pocit.

V krátkosti projdeme Festival 48 hours project. Co je to za festival?

Festival 48 hours project je mezinárodní festival krátkého filmu, který má jasně daná pravidla. Střetnou se týmy na různých místech světa. Losují si nějaké téma a na toto téma musí do 48 hodin (pátek - neděle) natočit krátký film. Ten má být maximálně na 7 minut. Musí mít zároveň nějakou myšlenku, nápad, formu apod. My jsme tři roky po sobě chodili na přehlídku v Praze, protože do té doby na Slovensku nic takového nebylo. Kamarád po tom pátral, proč se tato akce nekoná i na Slovensku. Rozhodl se tedy kontaktovat pořadatele v Hollywoodu, kteří na to mají licenci. Ti nám zaslali papíry, které bylo potřeba vyplnit. Takto jsme získali licenci.

Tak teď jen, aby se toho někdo chytil…

Už se konal třetí ročník v Bratislavě a já jsem pokaždé členem poroty.

Takže už nejste členem týmu, který se podílí na tvorbě filmu?

Na Slovensku nemůžu, protože to by bylo proti pravidlům. Ale v České republice ano, tam jsem i pomáhal se scénářem.

Povedl se vám nějaký úspěch?

Minulý rok jsme dělali muzikál. Jmenuje se Fugu podle jedovaté japonské ryby. Je v něm i vtipná zápletka. Je celý zpívaný a povedlo se nám s ním vyhrát třetí místo na celoslovenské soutěži krátkých filmů.

Říkáte, že Festival 48 hours project je mezinárodní. Je potřeba, aby byl každý film natočený v angličtině?

Národní kola jsou v místním jazyce. Ten český má už docela silnou tradici. Pravidelně se jej účastní kolem 40 týmů. Dokonce si myslím, že někteří kolegové z MAFRA se ho také účastní, neboť jsem se tam s nimi potkal. V případě, že by film postoupil jako vítěz národního kola do evropského kola, pak by bylo nutné vkládat titulky v angličtině. Finále soutěže se dva roky konalo v Hollywoodu a v minulém roce se konalo v Seattlu. Na to, že jsme dělali v Bratislavě teprve druhý ročník, tak musím zmínit, že námi vybraný režisér Samuel Spišák se svým filmem vyhrál v roce 2016 druhé místo v celosvětové soutěži a postoupili i na přehlídku krátkého filmu do Cannes. Takže to byl velký úspěch slovenského filmu.

Jak je možné se na takový festival přihlásit?

Je to velmi jednoduché. Je potřeba dát dohromady tým, minimálně kameramana, režiséra a nějaké herce, kteří by byli ochotní to odehrát. Potom je tam také nějaká přihláška a registrační poplatek. Každého, kdo si zaplatí registrační poplatek a vyplní přihlášku, pozvou.

Jak porota filmy hodnotí?

Porotci dostávají filmy anonymně. Zhlédnou jeden za druhým. Samozřejmě pokud hodnotím filmy, koukám se na ně alespoň třikrát nebo čtyřikrát a dělám si poznámky. Potom se vždy sejde porota v Bratislavě. Zde nám poskytla Vysoká škola múzických umění skvělé prostory. Je tam promítací sál, kde se setkává porota a kde se koná soutěžní promítání a vyhodnocení.

A vy koukáte na každý film, který byl přihlášený v prvním kole, a ke každému si děláte poznámky?

Ano, na každý přihlášený film, který nebyl z nějakého důvodu vyloučený. Všechny filmy porotcům zašle ředitel festivalu a my je tak vidíme ještě dřív, než se sejdeme jako porota. Pak nad tím strávíme pár hodin, ale snažíme se být co nejefektivnější. Pokud je něco opravdu velmi slabé, tak za to žádný z porotců obvykle nelobbuje. Nedochází tedy k žádným vážným střetům, ty názory se většinou podobají.

Setkal jste se třeba i s tím, že by film byl natočený třeba na telefon, že neměli k dispozici kameru?

Ano, v tom filmu to dokonce uváděli, že to bylo natočeno na telefon a nám to přišlo velice kreativní. Přitom kvalita nebyla o moc horší. Úroveň techniky se vlastně ani tolik nehodnotí. Samozřejmě udílejí se i ceny za zvuk, za kameru, za obraz, za střih atd., takže pokud má někdo k dispozici lepší techniku, tak má i lepší předpoklady tyto ceny získat. Nicméně to u filmu není rozhodující. Nejvíce rozhoduje scénář. Takže pokud je scénář dobrý a film je i dobře zpracovaný herecky, tak je dost velký předpoklad, že se film zařadí mezi ty nejlepší.

Ještě bych se vrátila k divadlu, píšete také hry?

Píšu, ale nejsem příliš aktivní jako dramatik. Napsal jsem asi jenom tři hry za celou kariéru. Ale já každopádně dělám především dramatizace. Jinak jsem napsal i scénář k jednomu celovečernímu filmu s názvem „Zítra se vrátím“. Nicméně se zatím z finančních důvodů nerealizoval. Doufáme, že se to nějak vyřeší a nezůstane to pouze v šuplíku.

Kdo je váš vzor v rámci celosvětové režie?

Mým velkým vzorem je britský režisér Peter Brook, který napsal řadu zajímavých pojednání o divadle, jako je například kniha Pohyblivý bod. Dalšími velmi inspirativními lidmi jsou pro mě francouzský dramatik Alfred Jarry a z teoretiků divadla Antonin Artaud. Ti mě určitě ovlivnili. U českých a slovenských divadelníků se můj názor časem vyvíjel. V jistém životním období byl mým vzorem Blaho Uhlár, zakladatel Divadla Stoka. Ale jak říkám, časem se ty názory měnily. Když jsem dělal muzikál, tak pro mě byl největší hvězdou Jozef Bednárik a myslím, že také stále je. I když ho kritici obviňují, že dělal i nějaké ty kýče, nicméně to k tomu muzikálu asi patří.

Myslíte si, že každý zpěvák/zpěvačka může být i dobrý muzikálový herec/herečka?

Není to tak, talent pro herectví si vyžaduje něco trochu jiného. Jak je tam nějaká akce nebo mluvené slovo, tak obvykle pokud ten zpěvák nemá nějakou dramatickou přípravu, tak je to hned vidět. Pokud to tedy není jen přechod od árie k árii, tak to většinou vidět je. A zpěváci si uvědomují, že pokud chtějí hrát v muzikálu, tak musí projít nějakou dramatickou přípravou. Případně začnou s někým spolupracovat, obvykle s nějakým poradcem přes dramatickou výchovu nebo s poradcem pro hlasový projev, protože i to frázování je v muzikále trochu jiné, než když zpívá někde na koncertě.

A naopak může být muzikálový zpěvák/zpěvačka dobrý zpěvák/zpěvačka na normálním pódiu? Že by mohl být hlavní hvězdou na nějakém open air festivalu apod.?

Určitě ano, myslím si, že takto opačně to funguje. Nicméně tady hraje velmi důležitou roli marketing. Pokud zpěváka nikdo nezná, když nevydává žádná CD, když kolem toho není žádné haló v televizi, nehraje se v rádiích, tak ho lidé moc neznají. Takže pokud na pódium přijde jako skvělý zpěvák, tak ho lidé sice ocení a neodejdou z koncertu, ale není to tak, že by právě on, přitáhl lidi na koncert, to asi ne. Ale co si budeme povídat, ony některé ty hvězdy mohou zpívat špatně a falešně a tím, že jejich jméno je opravdu silný brand, tak lidi prostě přitáhnou.

Dokážete rozeznat talent?

Stoprocentně. Člověk, který se v tom pohybuje celý život, tak to pozná. A to jak u dětí, tak i u dospělých. Stačí, když je necháme nastoupit po jednom na jeviště. Nikdo dětem doma nečte, nerozvíjí jejich řeč. Nemají možnost se konfrontovat ve větší skupině. A pro někoho je to opravdu velký problém – nahlas povědět svoje jméno.

Co v brzké době chystáte?

Naše nejbližší plány… Určitě chceme s divadlem Materinky uvést příští rok v únoru premiéru nové hry s písničkami pro děti. Jedná se o takový mini muzikál s názvem Pinocchio. A co se týká plánu s Divadlem ŠOK, tak tam jsme nedávno měli premiéru s hrou Ťapákovci a aktuálně hledáme nějakou novou předlohu, která nás zaujme pro příští rok. A v říjnu máme v plánu zúčastnit se pražské filmové 48 jako každý rok.

A důležitá otázka na závěr. Co všechno pro vás znamená divadlo?

To je prostě taková věc, se kterou se člověk narodí. Zkrátka vás to někde uvnitř k divadlu táhne a nevíte proč. Je to takové neznámé nutkání, prožít ten úžasný tvořivý proces. A ten proces je o to úžasnější, že ho zažijete pouze s jinými lidmi. Nicméně je to druh umění, který má poměrně rychlou úmrtnost. Po derniéře už nic dalšího není, maximálně nějaké fotky apod., na rozdíl třeba od výtvarného umění, filmu nebo hudby, které jsou prakticky věčné. Musíte ale mít schopnost pro tu činnost zapálit ty ostatní lidi. A to se mi na tom asi nejvíc líbí, že je to týmová a kolektivní práce. Pro mě to znamená všechno, celý můj život.

Rozhovor připravila: Zuzana Mattová, Foto: MAFRA, a. s.